Domov pro osoby se zdravotním postižením Brno

Po základní škole jsem se rozhodla pro studium v oblasti sociální práce. Díky tomu jsem vystudovala střední a vysokou školu v tomto oboru. V průběhu mých studijních let jsem se v rámci praxe mohla setkat s různými cílovými skupinami osob. Nejvíce mne však upoutala práce s osobami s mentálním postižením, a proto jsem se rozhodla se jí dále věnovat. Z tohoto důvodu jsem také uvítala možnost práce v Domově Božetěchova, díky které nyní mohu každý den vidět důležitost a smysluplnost této služby.

Práce s lidmi se zdravotním postižením je pro mě přirozená a zároveň smysluplná. Také mě baví!.. Baví mě vidět úsměv každého, kdo má radost z přítomnosti okamžiků. Ať už se jedná o nakreslený obrázek, procházku přírodou, dobré jídlo, splněné přání, nebo potřebu promluvit si… Každý člověk potřebuje být šťastný. A to je to, o co zde v Domově Božetěchova jde. Za pomoci pracovníků, si zde uživatelé tvoří svůj domov, učí se žít ve skupině a zároveň si zvykat na okolní svět, který se může zdát být velice chaotický a nepochopitelný. Každému je zde dopřáno pochopení, láskyplná péče a podpora při jejich rozvoji. Zájem o problematiku zdravotního postižení, včetně autismu zde všichni sdílíme a jsem ráda, že mohu být součástí tohoto dění.

Začátkem 90. let, po sametové revoluci, jsem začal pracovat jako vychovatel v denním stacionáři pro mentálně handicapované, kde jsem strávil pět let. Dlouhou dobu jsem se potom věnoval práci s drogově závislými. Přešlo téměř dvacet let a já se rozhodl, že se k handicapovaným lidem vrátím.

„Každý člověk, ať jsou jeho schopnosti a omezení jakékoli, se podílí na společném lidství. Má jedinečnou a posvátnou hodnotu a má stejnou důstojnost a stejná práva. Jsou to základní lidská práva na život, na péči, na soukromí, na vychování, ale protože nejhlubší potřebou lidské bytosti je milovat a být milován, také právo na přátelství, společenství a duchovní život.“ (Jean Vanier)

To, že ráda pomáhám ostatním, jsem věděla odjakživa. Moje cesta k práci v sociálních službách však nebyla úplně přímočará. Až když jsem před pár lety začala pracovat dobrovolně v Domově pro seniory, tak jsem poznala, že mě to opravdu baví. Když jsem pak dostala šanci pracovat v Domově Božetěchova, neváhala jsem. Každé ráno vstávám vděčná za to, že mohu dělat něco tak obohacujícího.

S handicapovanými lidmi se setkávám takřka od dětství, protože jsem navštěvoval různé pobyty ve zdravotnických zařízeních. Už v této době jsem si uvědomil, že studium humanitního oboru bude ta správná volba. Během svého působení na škole jsem měl možnost poznat mnoho lidí působících v oblastech sociální činnosti. Práci s handicapovanými vidím jako jednu z nejvýznamnějších a nejsmyslnějších vůbec. Jako lidé máme ve svém životě možnost volby, a proto si pojďme společně život prožít plnohodnotně, bez větších komplikací a hlavně se všední radostí z maličkosti. Práci v Domově Božetěchova beru jako výzvu, radost a možnost se naučit život vnímat jinak.

Potřeba pomáhat je jedním z mých hlavních charakterových rysů a myslím si, že bylo jenom otázkou času, kdy se touto cestou vydám tzv. na plný úvazek. Baví mě objevovat světy druhých lidí, snažit se porozumět zkušenostem a požitkům konkrétního člověka, hledat způsoby, jak nejlépe a nejpříjemněji komunikovat. Naplňuje mě, když vím, že se lidé (a vůbec všechny živé bytosti, u kterých je to možné) v mé přítomnosti cítí v bezpečí, pohodlně a uvolněně – zkrátka “jako doma”.

Člověk, potřebuje čas od času svůj život obohatit něčím novým, smysluplným a já díky této práci mám pocit každodenního štěstí a naplnění. Myslím si, že Domov Božetěchova je zařízení, ve kterém lidé s autismem dostávají možnost žít samostatně a překračovat bariery, které se jim často staví do cesty. Jako pracovník přímé péče mohu být toho všeho součástí a jsem za to ráda.

Už jako dítě jsem věděla, že když vyrostu, budu lidem pomáhat. Na základní škole jsem hodně času trávila s dětmi z dětského domova. Ráda jsem jim pomáhala s úkoly a objevovala nový svět, tak jiný než ten můj. Časem jsem si stále více uvědomovala, jaké jsou péče, pozornost a láska potřebné v životě lidí, kterým nebylo dopřáno dobré psychické či fyzické zdraví. Na uživatelích tohoto domova obdivuji jejich bezprostřednost a obrovské potěšení z maličkostí, na které my během běžného života zapomínáme. Jsem velmi ráda, že jsem se stala součástí takového skvělého týmu lidí, kteří dělají svou práci s láskou. Mohu upřímně říci, že Domov Božetěchova se oprávněně jmenuje domovem. Je v něm cítit pohoda, bezpečí a radost uživatelů.

Při praxi na střední škole jsem měla možnost si vyzkoušet práci se seniory a lidmi s fyzickým postižením. Zjistila jsem, že mě práce s lidmi opravdu naplňuje a baví. Vždy jsem chtěla dělat smysluplnou činnost, skrze kterou dokážu někoho obohacovat, pomáhat a současně vidět zpětnou vazbu na svou práci.

Jsem ráda, že můžu být součástí skupiny lidí, kteří se podílejí na zpříjemnění a zkvalitnění života těch, co neměli tolik štěstí. Každý z nás si zaslouží být spokojený a tato práce to může splnit i osobám v určitých oblastech znevýhodněným.

V sociálních službách bych se i nadále chtěla rozvíjet a sbírat nové zkušenosti, což mi rozmanitost tohoto zaměstnání a individualita každého uživatele umožnují.

Originalita a jedinečnost každého člověka je krásný a vzácný dar, který bych chtěla ve svém životě pomoct ostatním rozvíjet, proto jsem velice ráda, že mohu lidem v Domově Božetěchova věnovat své zkušenosti a péči. Je to pro mě oboustranný proces poznávání, obohacování a radosti.

SOŠ sociální péče, obor speciální a sociální pedagogiky mě obohatily profesně, velmi si vážím také zkušeností a zážitků ze života i z každodenních situací. Práce s lidmi mi otevírá různorodý a pestrý prostor pro jejich sdílení a učení se novým. Bezprostřednost lidí s mentálním postižením dává možnost uvědomení si toho, co je opravdu důležité

K práci s mentálně postiženými lidmi mne přivedla mamka, která se starala o moji starší sestru s mentálním postižením. Má můj respekt, je můj životní vzor a odmalička mne motivuje. Proto jsem začal dálkově studovat obor Sociální pedagogika, abych se mohl této práci více věnovat. Předtím jsem pracoval jako osobní asistent, ale po roce a půl to chtělo změnu a vyzkoušet něco nového. Tato zkušenost mi ukázala úplně jiný svět, než jak jsem se na něj díval doposud. Těmto lidem stačí ke štěstí málo a jsou nesmírně vděční za každou maličkost, kterou pro ně uděláte. Každý si zaslouží být šťastný a ani tito lidé nejsou výjimkou. Jsem rád, že mohu být součástí této skupiny lidí, kteří mně obohacují život.

Po vystudování vysoké školy v oboru sociální práce jsem hledala práci, která by mi poskytla první zkušenosti v oblasti sociální práce a do které bych vždy chodila s radostí. Při studiích jsem přišla do kontaktu s jinými cílovými skupinami a s lidmi s postižením jsem zkušenost neměla, možná proto jsem se rozhodla zkusit něco nového a zjistit, co práce s těmito lidmi obnáší. V Domově Božetěchova jsem poznala smysluplnost této práce, kdy dochází ke vzájemnému sdílení mezi uživateli a pracovníky. Jsem velmi ráda, že mohu být součástí této služby a podporovat uživatele v jejich samostatnosti a v naplňování jejich potřeb.

Díky své praxi na vysoké škole jsem měla možnost stýkat se s lidmi s mentálním postižením a autismem. Tito lidé mi velice obohatili život a otevřeli oči, velice si jich vážím. Umí se radovat z maličkostí a vykouzlit Vám úsměv na rtech, i když Vám do smíchu není. Zprvu jsem cítila lítost, ale po delší době s nimi si uvědomila, že jsem se od nich mnohé naučila a proto bych i já ráda těmto lidem pomáhala a snažila se usnadnit jejich život vzájemnou spoluprací.

Tito lidé mají stejné touhy, sny a potřeby jako my, stejně tak chtějí mít přátele, rodinu, chtějí se bavit a pracovat. A je zároveň na nás jim tato přání plnit!

Jsem vystudovaná knihovnice, ale místo kariéry v knihovně jsem se vdala a mám tři syny, muže výtvarníka a poměrně uspěchaný život. Dříve jsem zkoušela pracovat se seniory a neúspěšně se hlásila na obor arteterapie. Do Domova Božetěchova chodím načerpat inspiraci, jak být funkční matkou. Spousta situací a problémů, na které v životě narazíte, má podobné řešení, jaké zažijete i zde v Domově a to mi dává tolik potřebnou radost ze života. Díky za to, že tu můžu být.